Kronika z roku 2015

	Datum	Novinka
	19. 12.	Tolik nás na vánoční vycházce ještě nebylo, náš oddíl se opravdu rozrůstá. Z Masarykova nádraží jsme dojeli do Klánovic, kde se k nám přidali ti, kteří tam dojeli autem. Vydali jsme se na cestu k lesu, ale kousek za nádražím jsme zjistili, že jsme se nevydali správným směrem. Tak jsme se kousek vrátili. Po krátké cestě lesem nás Elík zastavila. Rozdělili jsme se na rodinné týmy a zahráli jsme si hru s vánoční tématikou. Vánoční vycházky nebývají dlouhé a tak nás další zastávka se hrou čekala na zanedlouho na kraji paseky. Házeli jsme papírky, komu doletí nejdál. Poslední zastávku jsme se dali u hájovny. To už se šeřilo a tak byl čas nají hezký stromeček a ozdobit ho pro zvířátka. Rozsvítili jsme si lampičky, zazpívali jsme si koledy a vydali se ztemnělým lesem zpět do Klánovic. Trochu jsme se loudali a tak to chvíli vypadalo, že ti vzadu nestihnou vlak. Nakonec vše ale dobře dopadlo. Rozloučili jsme se s těmi, co jeli auty, popřáli si hezké svátky a vydali se zpět do Prahy
	12. 12.	Prosincová rysí výprava nás zavedla k Vltavě nad Štěchovicemi, tak zvané Svatojánské proudy. Ze Smíchovského nádraží jsme dojeli autobusem na zastávku v polích kousek od Slap. Tam jsme se napojili na červenou turistickou značku, která nás dovedla až na rozcestí Kolna. Cestou jsme si udělali krátkou zastávku na svačinu. Na Kolně byl panel s povídáním o splavování dřeva přes Svatojánské proudy a o tom, že toto je nejstarší turistická cesta v Čechách. Zahráli jsme si hru na kradení čepic a pokračovali jsme dál k obci Třebenice. Na kraji Třebenic se Rysové trochu courali a vedoucím se schovali. Sestoupili jsme až k řece a vydali se podél proudu směrem ke Štěchovicím. Zanedlouho jsme narazili na hezký altánek a řekli jsme, že je čas na oběd. Po obědě jsme pokračovali dále. Údolí řeky je zde sevřené prudkými srázy spadajícími až k řece a tak se z naší cesty stala pěšina kroutící se ve strmém svahu nad řekou. I v těchto místech však byla stále spousta chat. Cesta nás vedla přes oboru, ve které žijí daňci a mufloni i přes tunel vysekaný ve skále. Z každého místa byly krásné výhledy na kaňon řeky. Když jsme se blížili ke Štěchovicím, údolí se zase rozšířilo. Měli jsme ještě čas, a tak jsme si v lese udělali ještě jednu zastávku na které jsme si zahráli indiánskou košíkovou. Pak už jsme jen prošli Štěchovice a autobusem se vrátili zpět do Prahy.
	12. 12.	Na prosincovou družinovou výpravu jsme se s koťaty vydali do vesničky Svatý Jan pod Skalou, kousek od Berouna. Vlakem dojela do Srbska a odtud vyrazili podél řeky. Cestou se hrála bomba a střihaná. Po chvilce jsme zabočili do lesa, kde jsme si zkusili každý poznat svůj strom a pak nás čekalo zásadní rozhodnutí. Vydat se po silnici kratší cestou, nebo lesem, ale delší cestou. Všichni nadšeně volí les, protože přeci jedeme do přírody, jenže jaksi nikomu včetně čmeláka nedošlo, že cesta lesem, je taky brutální kopec, na který se musíme vyškrábat. Naneštěstí už se blížil čas smluvené prohlídky kostela a tak nebyl čas na žádné zastavování. Kostel jsme stihli jen tak tak, ale stálo to zato. Jeskyně poutníka Ivana a i vyprávění pana průvodce bylo zajímavé a aspoň jsme se dozvěděli něco o historii. Jen by si v kostele měli zatopit, takže jen co jsme vylezli ven jsme se zahřáli čajem od rodičů a k tomu dojedli oběd, kteří už někteří nedočkavci začali dlabat cestou. Poté už nás čekala jen cesta na blízký kopeček, kde jsme si zahráli pár her a dohodli se, že z Aničky se stane Mandarinka a z Amálky Žvejka. Pokud Vás zajímá proč, zeptejte se jich, určitě Vám to rádi poví. Po krátké svačince už nás čekala jen krátká cesta na vlak, kde jsme měli celé kupé pro sebe a tak byla možnost si celou výpravu zhodnotit.
	16. 10.	Na Bodlákovic chatu už je nás moc, a tak jsme se poohlédli po jiném místě na oslavu oddílových narozenin. Volba padla na nymburskou Tortugu. Přímý rychlík nás odvezl přímo do Nymburka. Tam se k nám přidal Matěj od Koťat a Veverka s Křečkem. V dešti jsme došli k Tortuze a ubytovali jsme se. Myšky šly po večeři spát, ostatní ještě chvíli zpívali a postupně šla spát i Koťata a Rysové. Nutno říct, že středobodem této akce byl klavír. Ani jsme netušili, že máme tolik talentovaných klavíristů. Stále u něj někdo seděl a hrál. Ještě před budíčkem vyrazili Zlatý Vlas, Bodlák a Majda pro snídani. Hned po jejich návratu ji začaly Myšky připravovat, ostatní si zatím dali rozcvičku. Po společném nástupu jsme se rozdělili do skupinek a vydali se do centra, kde nás čekala hra po městě. Po ní jsme se vrátili zpět na svačinu, vzali jsme si šátky a uzlovačky a vydali se do městského parku, kde jsme hráli šátkovou. Po obědě jsme všichni společně začali chystat raut. Myšky vyráběly jednohubky, Koťata chlebíčky a ovocný salát a rysové obložené mísy a bramboráčky. Pak už nastal čas převléknout se do masek a začal očekávaný karneval. Po představení a focení masek jsme hráli hry a juchali při hudbě. Když už toho bylo dost, převlékli jsme se do krojů a začal raut. Zlatý Vlas nám řekl, co takový raut je a jak se na něm chová a pak už jsme se mohli pustit do jídla. Udělali jsme toho opravdu hodně, že jsme to ani všechno nesnědli. Bramboráčky ale zmizely během pár minut. Pak už nastal čas, aby se Myšky odebraly do postele. Rysové a Koťata ještě zůstali na promítání fotek. Jestli pak byste poznali třeba Kačku, Majdu, Smajla nebo Malou Želvu, když byli ve věku dněšních Myšek a Koťat? My ano. Po promítání už šla spát i Koťata a Rysové a vedoucí si ještě chvíli poseděli s kytarami a klavírem. Majda během večera dodělala dorty. K nedělní snídani byly Majdiné dorty, na každého vyšel jeden kousek. Dorazili jsme se chlebíčky a jednohubkami z večera a musli. Dopoledne měla každá skupina program po svém, jen měli za úkol si sbalit a uklidit přidělenou část základny. Po obědě jsme dobalili, douklidili základnu a připravili se na odchod. Mezitím přišla paní správcová, které jsme základnu předali. Cestou zpátky už naštěstí nepršelo. Na nádraží jsme se rozloučili s Matějem a Veverkou s Křečkem a vlakem dojeli zpět do Prahy.
	03. 10.	Dnes jsme vyrazili na zámek Konopiště. Dojeli jsme vlakem do Benešova a došli jsme na benešovské náměstí, kde jsme měli asi třicet minut rozchod. Liška nám rozdala letáček s úkolama vydali jsme se na cestu nejdříve po městě a potom jsme se vydali směrem na Konopiště. Cestou jsme plnili úkoly. Když jsme dorazili do přírody, zahráli jmse si hru na upíra. Na oběd jsme si našli hezkou louku. Po obědě jsme si odpočinuli a zahráli trojnožku. V zámecké zahradě jsme viděli medvěda, kašnu, sochu lovce s dvěma psy, ekovláčky a páva. Stále jsme vyplňovali dotazníček. Potom jsme šli do infocentra, kde nám opravili otázky, které jsme měli špatně, mohli jsme si vybrat odměnu. Odtud jsme se vrátili na beněšovské nádraží a jeli jsme zpátky do Prahy. Zapsala Piškot.
	11. 09.	Na letošní střediskový sraz s bojem o vljaku jsme se sešli ve Vršovicích a vlakem jsme dojeli do Benešova. Tam se k nákm přidali stránčičtí. Nacpali jsme se do lokálky a dojeli až do Znosimi. Odtud už jsme museli pěšky. Cesta nám docela ubíhala. Na kopci nad Polánkou jsme si udělali zastávku a najedli jsme se a vyfotili. Pak už jsme pokračovali s malou přestávkou na vyndání baterek až na střediskové tábořiště, jen jsme u silnice pobrali věci z Bodlákovic auta. Byla už tma, a tak jsme začali rychle stavět stany. Rysové si postavili tee-pee, které si přivezli s sebou. Během stavění dorazili i Stopaři, kteří šli podél řeky. Většina z nás už byla unavená a tak jsme zalezli do stanů a šli spát. Ráno bylo chladné a trochu mlhavé, ale sluníčko si zjednalo pořádek. Po snídani jsme si udělali společný nástup a po něm už začal boj o střediskovou vlajku. Vlajka se ztratila v propadlišti dějin a propadla se až do starého Řecka. Skupinky měly za úkol odcestovat do té doby strojem času a vydobýt si přízeň bohů a vlajku získat zpět. Nejlépe se dařilo skupince vedené Liškou, která vybojovala právo opět střežit střediskovou vlajku pro náš oddíl. Po obědě se k nám na chvíli přidali nováčci Myšek, a večer po hrách s ostatníma Myškama zas odjeli domů. Pak byl už nejvyšší čas pustit se do přípravy táborového ohně. Po večeři jsme se sešli na tábořišti a odebrali jsme se ke společnému slavnostnímu ohni. U něj pak byl vyhlášen výsledek boje o střediskovou vlajku a Liška se svou skupinkou si pro vlajku došla na Olymp. Nedělní ráno bylo opět trochu chladné, ale slunečné. Po snídani jsme se pustili do brigády. Na tábořišti bylo potřeba udělat drobné opravy a úklid. Pak už byl čas na balení a oběd. Po něm jsme vzali batohy na záda a do rukou oddílové věci a vyrazili k Bodlákovic autu. S jednou přestávkou jsme došli až do Znosimi. Cestou vlakem zpět do Prahy jsme se v Benešově rozloučili se strančickou partou.
	12. 06.	Po dlouhé době jsme na vodu vyrazili do západních Čech na Ohři. Sešli jsme se na hlavním nádraží, obsadili čtyři kupé rychlíku Krušnohor a vydali se na cestu. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme do Karlových Varů dojeli. Po vystoupení jsme trochu zaváhali, zda jsme vůbec správně, protože nádraží nám přišlo nějaké malé, ale bylo to ono. Loděnice byla nedaleko a tak jsme se vydali na cestu. Tu nám zkomplikovalo jedno nečekané zábradlí. Většina ho přelezla, někteří to raději obešli. Do kempu za námi zanedlouho přijela i Bodlák a spol, kteří už nějakou dobu kroužili okolo a hledali ten správný kemp. Král s Myškou a dětmi už byli na místě. Postavili jsme si stany. Mezitím přijel také pán, co nám půjčoval lodě a tak jsme si vybrali pádla vesty a barely. Večer jsme si ještě někteří dali něco u stánku a šli jsme spát. Ráno bylo hezké a teplé. Po snídani jsme si sbalili, počkali, až dorazí p. správcová, abychom mohli zaplatit kemp, a až se vrátí Šebelovi z města. Naložili jsme Královi batohy do auta a věci do lodí a spustili jsme je na vodu. Patnáct lodí, to už je pěkný konvoj. Startovali jsme uprostřed Karlových Varů a tak chvilku trvalo, než jsme opustili město. Na začátek jsme si hned mohli sjet jeden jez. Už jsme začínali mít hlad, tak jsme se zastavili na svačinu. První zpestření přišlo u kempu Hubertus, kde je cvičná peřej. Bylo málo vody a tak to bylo spíš hezké pohoupání. Všechny naše lodě obstály, ale pomáhali jsme lovit a vylévat dvě nebo tři cizí lodě. Pak už jsme jeli bez zastavení až do Dubiny, kde jsme si dali oběd u a v restauraci U Dvořáků. Během oběda se začalo mračit a hřmít. Těsně před odjezdem začalo trochu pršet. Schovali jsme se pod slunečník. Tahle bouřka nás ještě minula a tak jsme za chvíli vyjeli. Pod Dubinou nás čekal další jez. Druhý zásah těm nahoře už ale vyšel, když jsme projížděli okolo Kyselky. Nejlépe dopadlo pět lodí, které zrovna projížděly pod mostem. Ty se kousek vrátil a slejvák přečkaly pod mostem. Ti co byli vzadu, se schovali pod vrbičkami, ale to pomohlo jen na chvíli, a ti co byli vepředu, už zase vjeli do peřejí a nemohli se vrátit. Dojeli až do kempu a tam se na zbytek deště schovali pod slunečníkem. Po bouřce jsme se všichni sešli u kempu a vydali se na další cestu. Po asi osmi stech metrech jsme dojeli k známému nebezpečnému jezu v Radošově, který jsme museli přenést po břehu. Pak už jsme bez přestávky pokračovali až do kempu u mlýna pod Vojkovicemi. Tam už na nás čekal Král s Myškou a dětmi a chystali večeři. Po bouřce se už stačilo vyjasnit a tam jsme na stavění stanů měli krásné slunečné počasí. Po večeři jsme si ještě povídali, někteří zašli do hospody s kytarou a postupně jsme se ukládali ke spánku. Nedělní ráno bylo mlhavé, ale sluníčko se přes mraky začalo docela rychle prokousávat. Po snídani a balení jsme si udělali společné foto, naložili jsme lodě a vydali se na cestu. Nedělní část cesty byla sice kratší, ale bylo na ni méně času a tak jsme museli trochu pospíšit. Cesta nám hezky ubíhala až k Boči, kde měl být rozbořený jez, ale ani jsme si ho nevšimli. Zato tam byly hezké peřeje, ve kterých se udělali hned dvě lodě. Ostatně jedna loď se udělala už v sobotu a jednu to ještě čekalo. Pod peřejemi jsme se zastavili na svačinu u občerstvení U včelky. O kus dál nás čekal poslední jez, který jsme ale museli přetahovat přes korunu hráze. To už nám do Klášterce zbývalo jen pár kilometrů, takže jsme zanedlouho v dáli spatřili první klášterecké střechy, pak i most a červené zdi zámku. Původně jsme chtěli věci vyložit na levém břehu, ale Král nenašel žádné místo, kam by mohl zajet autem a tak jsme nakonec přistály u kempu, kde jsme měli vrátit lodě a Král tam dojel za námi. Převlékli jsme se, vyložili lodě a zabalili jsme si. Lodě a ostatní vybavení jsme nanosili do kempu, kde je od nás převzal správce. Král s Myškou mezitím připravili oběd. Rozloučili jsme se s Bodlákem, Bobvem, Padákem, Jitkou a Jarkou a Myškou. Pak první část lidí nastoupila do Králova auta a ten je odvezl na nádraží. Ostatní se vydali pěšky a Král je nabral cestou. Naše kupé ve vlaku byla prázdná, tak jsme se usadili a v klidu dojeli až do Prahy.
	29. 05.	Na brigádu v Horosedlech nás dorazilo téměř padesát, půl na půl rodiče a Myšky s Koťaty. Většina přijela už v pátek, šťastlivci, kteří vyrazili z Prahy brzy, už odpoledne, kdo stál několik hodin v kolonách, až na večer. Stany a auta zaplnily celou louku, pod kloboukem bylo živo až do půlnoci. Ráno dorazilo ještě pár rodin a v devět už jsme se scházeli k valníku, kterým nás Atom chtěl odvézt až na tábořiště. U bagru se s námi ale smekl valník, tak jsme těch pár metrů radši došli. U kuchyně jsme vyložili z traktoru nářadí a rozdělili si práci. Tatínci se s motorovkama vrhli na největší kusy popadaných bříz, které Peťa s Atomem stahali na louku. Maminky a Koťata krátily tenčí větve, které Myšky odnášely na hromadu u ohně, kde se pálily. Chvilku po začátku dorazili ještě Rob, Ježura a Terka. Když už nám to všem šlo, chytré mobily nás upozornily na blížící se lijavec. Sbalili jsme se, došli k bagru, nasedli na valník, a už to vypadalo, že dojedeme suší do kempu. Pod kopcem ale začalo lít, a než jsme se dostali pod klobouk, byli jsme všichni durch. Přesně podle předpovědi přestalo po delší půlhodince pršet, tak jsme vyrazili na legendární guláš. Po něm, bábovce, kafích a čaji jsme se na louku vrátili radši pěšky, a znovu se pustili do práce. Práce se začala různit, přibývalo velkých kusů, které bylo potřeba někam odnosit, aby šlo vysbírat malé větve na spálení, a tak vedoucí jen neustále měnili pokyny a posílali Koťata a Myšky hned sem, hned zas tam. Po svačině jsme si prošli trasu latríny - rodičovská louka - slavností oheň - sprchy s Bodlákovým výkladem. Pak jsme dovyčistili louku, posbírali si věci a nářadí, udělali společnou fotku a vyrazili na večeři do kempu. Po večeři se Myšky a Koťata vydaly s Bodlákem na tajnou schůzku s velmistry nových řádů, kteří se za pár týdnů vydávají na cestu do nové země. Po návratu jsme vše ještě ukázali rodičům, nechali si od nich přečíst zvací listiny, a Myšky a Koťata šly spát. Následovalo rokování s rodiči na dvě hlavní témata, a to Smajlovo převzetí vedení Myšek od letošního září, protože Míša bude v Irsku, a změnu dne schůzek Myšek, protože už se nevejdeme v jeden den celý oddíl do klubovny. Potom Elík vytáhla kytaru a zpívalo se. Asi po hodině jsme kytaru přenechali rodičům a šli se ke Krejsům poradit o táboře. V neděli jsme se zas na devátou sešli pod kloboukem, rodiče šli rovnat dřevo do kempu, Myšky a Koťata si mezitím zazpívaly a zahrály pár her. Když měli rodiče hotovo, sbalili jsme si a postupně se všichni začali rozjíždět domů. Děkujeme všem, kteří přijeli a pomohli nám a Krejsům se dřevem.
	29. 05.	Na brigádu v Dubu jsme se sešli v celkem komorním obsazení - Rysové všech osm, tři roveři, tři vedoucí a čtvery rodiče. Postupně jsme se sjeli během odpoledne všichni na tábořiště u Dubu u Vlašimi, kde budou mít letos roveři a Rysové tábor. Majda a spol vyrazili nejdříve, protože museli převzít dovezená prkna. Bohužel traktor s valníkem, který nám prkna měl dovézt na louku, neprojel úzkou cestou, tak se náklad nakonec složil u mlýna. Večer už jsme si jen postavili stany, dali jsme si večeři a zazpívali si u ohně. V sobotu ráno dorazil ještě Éčko. Tomáš Vlček začal kácet jeden strom, který nám překážel ve stavbě jídelny, všichni ostatní vyrazili do lesa připravovat kulatinu na stavbu jídelny. Přestože jsme museli chodit do čím dál větší dálky, narůstala hromada klád celkem rychle. Po obědě a poledním klidu jsme pokračovali. Mezitím přijel pán s traktorem a půjčeným menším valníkem a přivezl první várku dřeva. Shodili jsme ji z valníku a přeskládali. Pán s traktorem se otočil ještě dvakrát. Mezitím jsme stačili dodělat zbytek kulatiny a nanosit ji do tábora. A protože už jsme měli prkna, začali jsme vyrábět podsady. Medvěd s Hopem odjeli do Prahy. Tomáš ještě pořezal jednu padlou vrbu a tak část skautů a roverů nosila špalky za kuchyň. Zároveň se jsme ještě loupali kůru z budoucích stojek na kuchyň a jídelnu, abychom je mohli naimpregnovat. Dorazil také Mamut a pomohl nám s dočištěním klád. Pak si vzal Padáka a odjeli. Po práci pak ještě odjel Michal s Vitamínem. Pak už byl čas na mytí a večeři a opět posezení u ohně. V neděli jsme se vzbudili trochu později. Dočistili jsme zbytek kulatiny na krovy, roztřídili jsme staré podsady na použitelné a zbytek a začali jsme je čistit. Barbucha naimpregnovala všechny stojky a zbylí lidé pak začali vyrábět postele. Po poledni musel odjet Zlatý Vlas s Motýlkem a Piškotem. Ostatní dodělali rozdělané práce, uklidili tábořiště a postupně také odjeli.
	16. 05.	Sraz jsme měli společně s Koťaty a Myškami na hlavním nádraží, ale odjížděli jsme dříve. Vlak byl docela plný, ale zvládli jsme si vyluštit Vlasovy šifry o řece Orinoko. Vystoupili jsme v Rymáních a vydali se směrem ke Kocábě (našemu Orinoku). Na kopci nad vsí jsme si udělali přestávku, dali si svačinu a trochu si odložili, protože bylo docela teplo. Další zastávku jsme si udělali na kraji lesa za Záhořím. Rysům se místo strašně líbilo, že tam prý budeme tábořit, ale Vlasovi tam smrděla řepka. Zahráli jsme si trojnožku. Vlas vyhlásil kreslení pochodové osy a pokračovali jsme dále. Prošli jsme okolo pomníku sv. Václava a na kraji lesa před Senešnicí jsme si dali oběd. Cestou přes Senešnici lobovala Majda, abychom si cestu protáhli přes Malou Hraštici, kde je prima cukrárna, ale většině to nestálo za to. Definitivně jsme to odmítli při zastávce na pití na křižovatce nad Velkou Lečicí. Do té jsme došli přes pole, protože turistická cesta tam byla rozoraná a museli jsme jít po kraji pole. Jako náhradu za cukrárnu jsme si dali zmrzlinu v hospodě ve Velké Lečici. Jen Piškot měla smůlu, protože neměli žádnou bez stop ořechů. Z Velké Lečice už jsme došli bez zastávky až do Malé Lečice k tak zvanému jezu. Tam se ti otužilejší vykoupali, zkusili jsme si zorientovat mapu, pohráli jsme si ve vodě a šli jsme do Babího dolu, kde jsme se na kraji lesa utábořili. Vybalili jsme celty, z nichž jsme si zkusili postavit stan typu A. Pak si každý postavil, co uměl. Zlatý Vlas rovera, Majda vytáhla plachtičku s hamakou, Křeček s Liškou také zkusily rovera, ale nějak to nedaly a tak požádaly Majdu o azyl a Padák, Piškot, Tatranka a Kopřiva se nakonec rozhodli pro Áčko a tak si ho postavili znova. Část z nás se pak vydala ke studánce pro vodu a část připravila ohniště a rozdělala oheň. U studánky nastala drobná komplikace, když Kopřiva ve snaze odehnat drobné nečistoty na hladině vhodila do studánky kámen, čímž zvířila celé dno a vodu zakalila. Tak jsme se tam museli po večeři vrátit ještě jednou. K večeři si každá dvojice vařila, co si naplánovala. Všichni se najedli, někdo lépe, někdo hůř. Mezitím se začalo stmívat. Vytáhli jsme kytaru a ještě asi hodinu zpívali. V neděli ráno jsme si připravili snídani, sbalili se a vydali se na cestu. U studánky jsme si nabrali vodu, přešli jsme kopec a sestoupili zpátky ke Kocábě, podél které jsme šli až do Štěchovic. Po asi kilometru jsme si udělali krátkou zastávku na svačinu. Další zastávku na oběd jsme si udělali pod Masečínem. Tam jsme si i popovídali o tom, jak se ošetřuje poraněné oko a šok. Za potokem jsme narazili na ceduli, že cesta je uzavřená, protože jde přes soukromý pozemek. Nakonec jsme ale dospěli k závěru, že je vydupaná a tudíž se tam běžně chodí a navíc jinudy to stejně nešlo, protože na jedné straně byla řeka a na druhé prudký sráz. Tak jsme tedy prošli a pokračovali dále až jsme došli na kraj Štěchovic. Tam byla na břehu řeky naše poslední zastávka. Ve Štěchovicích Zlatý Vlas pohlídal batohy a ostatní si došli na zmrzlinu a holky ještě na záchod. Mezitím přijel Mamut a odvezl si Padáka. My ostatní jsme za chvíli nastoupili do autobusu. Byl celkem plný, ale ještě to docela šlo. Horší bylo, že kvůli opravě skály byla uzavřená část silnice a tak se tam udělala kolona a chytili jsme skoro půl hodiny zpoždění. Nakonec jsme ale dojeli na Smíchov, kde jsme se rozloučili.
	10. 05.	Roveři se snaží naplnit heslo sloužím ze všech sil a tak vyrazili na první letošní brigádu do Dubu, kde máme oddílové tábořiště. Sešli jsme se opravdu v hojném počtu patnácti lidí nadšených pro práci. A udělali opravdu kus věcí co bylo třeba. Po práci samozřejmě následovala i zasloužená odměna v podobě večerního ohně se zpíváním a spousty dobrých věcí do žaludku. No a pak to nejlepší spaní pod hvězdnou oblohou v pohupující se hamace do rytmu řeky... Práce je tam ještě spousta, takže hurá za čtrnáct dní jedem zas! :)
	01. 05.	Na Krty jsme letos vyrazili až v pátek ráno. Ve čtvrtek večer vyrazili jen roveři, protože předpověď počasí byla dost nepříznivá. Vlakem jsme dojeli do Krt. Na vlakové zastávce jsme si dali pokřik a Rysové se pak vydali napřed, protože chodí rychleji a chtěli zkusit novu cestu. Zastavili se u nového altánku na rozcestí kousek za Krtama. Tam je došla Koťata následovaná Myškami. Od altánku šli Rysové do kopce po modré značce. Po cestě Majda vyhlásila hru, při které jsme museli mluvit bez háčků a čárek a ještě se vzájemně chválit a předvádět zvířata. Na tábořišti u kruhu jsme si dali oběd. Na jeho konci dorazila svým tempem i Koťata a Myšky. Rysové měli stany s sebou a tak si je rovnou postavili, Myšky a Koťata prozkoumávali okolí. Krátce poté začalo pršet. Když přijeli Minaříci, nanosili jsme věci z auta do tábora a Koťata a Myšky začaly stavět stany. Rysové u ohniště natáhli plachtičky a nastěhovali pod ně společné věci. Pak si Rysové s rovery zahráli hru připomínající období totality, kdy byli skauti pronásledováni. Koťata a Myšky vyrazili na dřevo na vaření večeře. Tu si Rysové uvařili společně s rovery na ohništi u studánky, kde vařili celý víkend, Myšky a Koťata vařily klasicky na ohništi u potoka, tentokrát se pekly buřty. Po večeři Rysové chvíli zpívali u ohně, Koťata probírala slib a zákony, a Myšky si šly na dobrou noc poslechnout pohádku o ohnivém mužíčkovi, vedoucí měli poradu u táborového kruhu. Sobotu jsme začali rozcvičkou. Ráno bylo krásné slunečné, jako celý následující den. Po snídani šel celý oddíl připravovat dříví na večerní slavnostní oheň. Ti, kteří měli večer slibovat, připravovali s pomocí Monteho hranici, roveři připravili pochodeň. Před obědem Myšky a Koťata stihly ještě pozorovat žabky a další drobotinu kolem potoka. Po obědě začala pro všechny společná Lynxiáda. Dali jsme dohromady pět velkých skupin, namíchaných od Myšek po rovery. Soutěžilo se ve všem možném, od stavění lidských pyramid a přelézání lana až po štafetové skoky a lidský slalom. Po svačině si pak roveři a Rysové zahráli softbal, Myšky postavily ohniváčkům nehořlavé domečky a Koťata zkoušela, jak umí šifry, zdravovědu, uzle a jak jim jde sport a hledání v mapě a v přírodě. Po večeři, ke které si větší gurmáni vyrobili špízy, a ti menší brambory na loupačku, se všichni začali připravovat na slavnostní oheň. Po zakončení slavnostní části ohně se zpíváním odešly Myšky spát a začal kotěcí slib. Tentokrát ho složila Papoušek a Jelen. Nakonec ještě proběhl skautský slib, při které složil svůj slib Éčko od roverů, a následovalo volné zpívání a povídání u ohně doplněné o povídání Zlatého Vlasa. Nedělní ráno bylo zamračené. Po snídani jsme začali balit a uklízet tábořiště. To jsme přerušili na oddílové křtiny a společné focení. Nanosili jsme pak společné věci k autu a Rysové pokračovali dále, protože se ještě chtěli trochu projít a poznat okolí. Ostatní si dobalili a také se vydali na cestu. Rysové si cestou trochu protáhli oběd a pak měli naspěch, ale vlak stihli a dokonce ještě chvíli čekali. Myšky a Koťata se na cestu chytly roverů, takže jsme vypadali jako hooodně velká skupina. I tak jsme si ale oběd nechali až na nádražíčko, abychom nemuseli dobíhat vlak. V Rakovníku jsme měli na přestup asi hodinu. Poseděli jsme na trávníku u staniční budovy. Vlak byl přistaven s předstihem, a tak jsme se do něj v klidu usadili, zabrali půlku jednoho ze dvou vagonů, a ještě chvíli běhali venku. Ve vlaku jsme vytáhli kytary a zpívali jsme až do Prahy.
	24. 04.	Na obvodní setkání letos za náš oddíl vyrazili jenom Rysové, protože kvůli zmatků na obvodě došlo k přesunu na termín, který nám nevyhovoval. Vlakem jsme dojeli do Vlašimi, Zlatý Vlas s Vitamínem a Elíkem se k nám přidali v Benešově. Z Vlašimi šli vedoucí na tábořiště a skautky a skauti odevzdali batohy, vzali si jen nejnutnější vybavení a došli k řece. Tam každá družina dostala raft a měli s ním sjet k tábořišti. Rysům se to podařilo celkem bez problémů, jen si trochu zmáčeli nohy, někdo i více. Zaregistrovali jsme se, postavili stany, dali si večeři a šli spát. Ráno začalo tradičně rozcvičkou, při které nám ukázali kde je co na tábořišti. Po snídani byl společný nástup s pokřiky oddílů. Těsně před ním dorazila i Piškot a tak nás bylo pět. Pak už začal závod. Všechny hlídky šli na trať zároveň. Trať nebyla značená, ale měli jsme navštívit co nejvíce kontrol, nejlépe všechny. Naše hlídka dvě kontroly nestihla, protože měla problém je najít. Po doběhnutí všech hlídek jsme ještě sepsali, čeho jsme si na trati všimli. Poslední disciplínou bylo předvedení maskotů, kteří s námi prošli celou trať a jejich ohodnocení porotou. Po svačině přišel polárník Jarda Pavlíček, který nám povídal o tom, jak nouzově přežít v přírodě a o svých cestách a polární stanici v Antarktidě, o kterou se stará. Vlčata a světlušky měli celý den svůj vlastní program. Po večeři začal společný táborový oheň. Při něm byly vyhlášeny výsledky Svojsíkova závodu. Skončili jsme třetí ze tří dívčích hlídek, ale výsledek nebyl zas tak špatný, protože z kluků byla lepší jen jedna hlídka a i druhá dívčí hlídka nám utekla jen o pár bodů. V neděli ráno rozcvička nebyla a tak jsme šli rovnou na snídani. Po ní následovala společná hra i se světluškami a vlčaty. Byly jsme rozděleni do skupin, které představovali jednotlivé země a bojovali jsme o Antarktidu. Trochu nám do toho pršelo, ale dalo se to s pláštěnkou přežít. Po hře jsme si sbalili a uklidili tábořiště. Mezitím déšť ustal a tak nám i trochu naschly stany. Po obědě jsme si dobalili a po společném nástupu se vydali na cestu na vlak. Do toho zase začalo pršet, ale cestou vylezlo sluníčko a bylo nám horko a tak jsme si udělali zastávku, abychom se mohli trochu převléct. Z Vlašimi do Benešova jel jeden vagónek, stejně jako cestou tam v pátek. Do něj se nacpali všichni skauti z obvodního setkání a tak byl pěkně narvaný, ale vešli se všichni. Zlatý Vlas, Elík, Piškot a Vitamín se s námi rozloučili v Benešově, ostatní dojeli společně až do Prahy.
	11. 04.	Na dubnovou jednodenkyu vyrazily Myšky do Plzně. Hned ve vlaku jsme se dozvěděli, že nás čeká tajemná zahrada pana Trnky, do které se dostaneme skrz branku, kterou budeme muset najít. Aby se nám jí podařilo otevřít, potřebovali jsme všechno, co měli v pohádce kluci v kapsách, což jsme ve vlaku zvládli namalovat. Z hlavního nádraží v Plzni jsme došli rovnou k muzeu, které jsme si moc užili. Viděli jsme nebe, jak je vidět z tajemné zahrady, kino o slonech, kteří čarují, jezdí na jednokolce, a vyvádí spoustu dalších skopičin. Pak jsme na tříkolkách hráli na babu se škodolibým kocourem, povídali si s velrybou, která měla místo brýlí cyklistické kolo, hráli se psy písničky na klavír, trénovali odemykání branky plyšovými klíči, a dívali se na svět skrz trpaslíka. Pak jsme vyrazili trolejbusem za město, kde jsme si dali oběd. Po něm jsme na kopečku objevili branku do zahrady, ale protože naše obrázky by se její klíčovou dírkou neprotáhli, pokusili jsme se sepsat vše ve dvojicích na papírky a ty brankou prostrčit. Povedlo se, i když jsme zapomněli na kůrku chleba s máslem. Pak jsme skrz klíčovou dírku uviděli trpaslíka, který byl ale opršelý a chyběly mu barvy, tak jsme přemýšleli, z jakých jiných barev mu je namíchat. Jen co se nám to povedlo, vyběhl na nás z poza rohu drzý kocour, tak jsme s ním hráli na honičku, a snažili se přitom vymyslet víc druhů nábytku a nádobí, než on. Rozdováděné slony jsme viděli dole na poli, ale hrát jsme si s nimi nešli, udělali jsme si společnou fotku, zkusili si vyběhnout po křivém stromě co nejvýš, a vydali se zpět. Ve vlaku nás část usnula, ostatní pozorovali, jak nám ubíhají koleje. Chvilku před Prahou se Šány a Ještěrka se všemi rozloučili a vyrazili přes vagon ke dveřím, protože vystupovali na Smícháči. My ostatní jsme dorazili na Hlavák chvilku po Koťatech a rozloučili se.
	31. 03.	Na první letošní vícedenní výpravu vyrazili Myšky, Koťata i Rysové najednou, a to do Jablonce nad Nisou. V pátek jsme se sešli na Černém Mostě, a po počátečních zmatcích s místenkama jsme se všichni usadili v autobuse a vyrazili směr sever. Cesta nám trvala asi devět večerníčků, a spolucestující s námi více či méně nadšeně počítali zvířata a žlutá auta za okny. Vystoupili jsme už za tmy, a za neustálého upravování popruhů jsme došli až na základnu místních skautů. Vybalili jsme si, povečeřeli, a až do sobotního odpoledne se naše cesty protínaly jen u jídla. Myšky šly hned po večeři bez dalšího programu spát, ale vešla se nám ještě ukolébavka a pohádka o původu jména Jablonec. Ráno jsme si při rozcvičce vyzkoušeli, jak taková jabloň roste, uklidili si, a pustili se do snídaně, kterou pro nás připravila Koťata. Pak už dorazil Smajl, a s ním víla Obrázkajda. Malovali jsme s ní různé obrazce, zážitek z výletu, a vybarvovali mandaly. Za odměnu nám pověděla o svých kamarádech permonících, a dala nám pár jejich semínek drahokamů. Malování nás dost vyčerpalo, takže jsme posvačili hrušku, ale nemohli jsme odpočívat moc dlouho. Semínka drahokamů je totiž potřeba zasadit před obědem, pod pěkné stromy. Když jsme ty nejpěknější našli, zasadili jsme opatrně semínka a vrátili se na oběd. Po poledním klidu nás čekala společná hra. Coby čtyři nemocnice jsme se snažili ošetřit co nejvíc pacientů, kteří měli tržnou ránu, kterou bylo třeba zašít, zástavu dechu, kterou jsme zachraňovali nafouknutím balonku, nebo povrchové zranění ošetřené obvázáním. Vyzkoušeli jsme si posty lékařů i záchranek, ředitelé nám počítali tržby a výdaje. Po svačině Myšky zkoušely víceboj, skákali jsme žabáky a do dálky, běhali, stáli poslepu na jedné noze a hlavně se houpali na místní houpačce. Po večeři jsme měli společnou zpívandu a šli spát, abychom ve snu zahlédli, kde vyrostou naše drahokamy. V neděli jsme po snídani zjistili, že se Válečkovi zdálo, že nás k drahokamů dovedou šipky. Jaké bylo naše překvapení, když jsme je opravdu před klubovnou našli, a dovedli nás až k smrku, pod kterým jsme je našli. Rozloučili jsme se se Smajlem a šli si drahokamy schovat, nalepit kartičky z výpravy, zabalit, a vařit oběd. Kašpárek se nám povedl, jen té kaše bylo moc... Po úklidu jsme stihli ještě jedno zpívání, pak už jen batůžky na záda a kolem lidí čekajících na americké projíždějící vojáky na nádraží. V autobuse nás půlka usnula, takže jsme ani nemuseli počítat večerníčky.
	14. 03.	Myšky na březnovou jednodenku vyrazily s posilou, tedy rodiči, sourozenci, psy, kočárkem a bývalým vedoucích s dětmi. Celkem nás po dvou šlo 23, po čtyřech šli Fantyna a Nessie a na kolech si to drandil terénní kočárek. Sraz jsme měli jako Koťata a Rysové na Hlaváku, odkud jsme ale hned, jak dorazila Elík a převzala si Koťata, vyrazili na Masaryčku. Vlakem jsme dojeli do Sedlce, a přesedli na přívoz. Bylo nás tolik, že nás malá přívozní loďka musela vzít na dvakrát. Jen co jsme se sešli na druhém břehu na Zámkách, naučili jsme rodiče pokřik a společně zahájili výpravu. Abychom věděli, kdo jsme kdo, zkoušeli jsme po cestě ostatní, jestli si nás pamatují. Kdo jméno či přezdívku popletl, musel odevzdat jednu z těstovin, které na nástupu dostal. Cestu na první zastávku, kde měla být vyhlídka na řeku, jsme si zkrátili, ale tím i ztížili, a vyškrábali jsme se do prudkého kopce. Mezi prvními byl nahoře Josífek, malý bráška Kostíka. Dali jsme si svačinu a abychom zjistili víc o sobě navzájem, zahráli jsme si lidské Bingo. Teď už všichni víme, kdo má boty velikosti 42 ;) Dál jsme pokračovali lesem až na hledanou vyhlídku. Zahráli jsme si zvířecí lidské pexeso a vylezli na všechny příhodné stromy. Nepopošli jsme o moc dál, a ač naštěstí přestalo pršet, dala se do nás zima, kterou jsme zahráli hrou na lišky. Liščata s přehledem pochytala všechny velké lišky. Nalosovali jsme si tedy zvířátka na další hru, a po cestě kolem Bohnického zvířecího útulku jsme se předváděním našeho zvířete snažili najít svuji skupinku. Po cestě jsme několikrát potkali bombu, ale schovávat se Myšky umí znamenitě, takže jsme mohli pokračovat až na louku. Tam jsme si po vytvořených skupinkách zahráli housenky a pěkně vyhladovělí si dali oběd. Při jídle jsme pozorovali, jak naši dva čtyřnozí lovci loví volavky, ale skončili ohladu. Místo poledního klidu jsme si zahráli střihanou, kterou s přehledem ovládala Šusťákova Nelka. Po obědě jsme pokračovali přes údolí kolem potoka na louku, kde jsme si vyzkoušeli házení frisbeem a hádankovo-běhací hru. Skrz les jsme došli mezi chaty, kde jsme hádali živé obrazy a slova psaná z našich těl. Na další cestě jsme se řídili šipkami, které nám vždy část Myšek se Smajlem připravili. O kus dál někteří z nás poznali louku, která byla loni plná pampelišek a my se na ní tehdy fotili. U studánky jsme tentokrát nezastavovali, svačinu jsme si dali až u čističky, kde nás lákalo krmení kachen. To je tam ale zakázané, a tak se aspoň Myšky samy krmili nevařenými těstovinami. V lese, kde loni byl raněný pavouk, jsme si zahráli na medvěda, škatulata a parníky v mlze. Pak už hurá na konečnou autobusu, před kterou jsme zakončili výpravu, nalepili si kartičky a stihli společnou fotku. Většina účastníků téhle obnovené akce s rodiči odjela dřívějším autobusem, než jsme plánovali. Amos s Válečkem a MŽ si ještě u Míši zahráli Dobble, a pak už jeli svým autobusem za rodiči na nádraží, aby tam byli včas.
	14. 03.	Na rozhlednu Děd u Berouna jezdíme pravidelně každý rok okolo prvního jarního dne. Pro Myšky je cesta příliš dlouhá a tak jeli jen Rysové s Koťaty. Sešli jsme se hlavním nádraží a vlakem dojeli do Berouna. Před nádražím jsme se rozdělili a Rysové šli delší cestou po červené značce přes Zdejcinu. Prošli jsme přes město a okolo Višňovky začali stoupat do kopce. Nahoře měla být vyhlídka, jenomže les trochu poporostl a tak toho moc vidět nebylo. Dali jsme si svačinu a zkusili si na mapě najít kde jsme a jak je to daleko od nádraží. Další zastávku jsme si udělali na kopci nad silnicí. Zkusili jsme si, jak bysme ošetřili různá zranění a zahráli jsme si skákanou. Další kus cesty vedl po silnici do vesnice Zdejcina. Z ní jsme pokračovali po zelené značce až na Děd. Byli jsme tam dříve než Koťata a tak jsme si dali oběd. Za námi dorazil další oddíl a pak ještě nějací turisté. Bylo tam docela živo, zvlášť když přišla ještě Koťata. Poté, co se naobědvala a odešli ostatní lidé, jsme svedli bitvu o věž. Napřed dobývala Koťata a Rysové bránili a pak obráceně. Tentokrát byla věž dobyta v obou případech. Rozloučili jsme se s Koťaty a vydali se po modré značce zpět do Berouna. U cesty pod Dědem jsme si zahráli indiánskou hru Popoahakapie a zahráli jsme si scénky jak řešit různé problémy. O asi kilometr dále jsme si zahráli hru na afrického šamana, který vysílal morseovku. Poslední zastávku jsme udělali u vysílače nad kostelem. Křeček si vylezla na svůj oblíbený strom, na což se celou cestu těšila. Ještě jednu jsme si zkusili práci s mapou a jak jsme byli všímaví během cesty. Po hře okáno jsme sešli ke kostelu, kde jsme se na chvíli zastavili a pak už jsme šli na nádraží. Na rozcestí červené a modré značky jsme se náhodou sešli s Koťaty a společně došli na nádraží. Tam jsme se společně vyfotili a počkali, až přijede vlak, který nás dovezl zpět do Prahy. Koťata se na Děd vydala druhou stranou. Vyrazili jsme po modré značce vzhůru do kopce, kudy jsme chodili tradičně s oddílem dřívější roky. U kaple jsme si dali první svačinovou zastávku a zahájili výpravu pokřikem. Pak jsme došli až na vyhlídku, kde bylo vidět na celý Beroun. Tady jsme se dozvěděli, že náš kamarád čaroděj má problém - vyhasl mu kouzelný oheň, tak jsme mu ho museli znovu zapálit. Potom zase ztratil svou hůlku, kterou jsme mu ochotně vyřezali. Čarodějovi se moc líbily všechny, ale nakonec si vybral tu Jelenovu. Při této pauze jsme samozřejmě museli obsadit Křečkův oblíbený strom a až potom jsme mohli bez přestávky pokračovat k rozhledně, kde jsme se potkali s Rysama. Po společném setkání jsme vyrazili po červené dolů až k silnici a pak jsme zjistili, že Čaroděj potřebuje nový provaz do studny, a tak jsme jej museli vytvořit z věcí, které jsme měli u sebe. Poslední zastávku jsme udělali přestávku na lavičkách před Berounem, kde jsme nakonec zůstali asi hodinu a všichni se spokojeně vyřádili ve svahu vedle. Pak už jsme se vydali na vlak a cestou potkali Rysy.
	11. 03.	Je sobota 28.2 8:00 a my netrpělivě sedíme v buse. Ano, pro většinu z nás nastal den D a to první spaní pod širákem v roce 2015. Jako dnešní cíl výpravy jsme si zvolili Pokličky na Kokořínsku. Busem jsme dojeli do Mšena a odtud pokračovali po modré na Pokličky, Cestou jsme skládaly báseň s námětem když se ráno probudím, abychom si měli čím zpříjemnit večerní posezení u ohně. Obdivovali skály, která nám nedali a museli jsme aspoň na ty menší vyšplhat. litovali jsme že Kačka zakázala vzít horo výbavu na slaňování. (asi nám stárne a stává se z ní bábovka :D) Kousek za Pokličkami jsme našli malé tábořiště s ohníčkem ukrytým pod převisem. Udělali si zásoby dřeva a pohoda u ohně mohla začít. Zbytek odpoledne jsme se zkoušeli co všechno se dá na ohni opéct, že jsou buřty a sýr dobré, to ví asi každý, ale málo kdo ví, že nejlepší jsou fialové a bíle Vexta bonbony od Jojo. Také jsme si zkusili uvařit čas na Finské svíci, aneb jak na jednom polínku uvařit celý oběd. Protože vaříme rádi, odpolední opékání volně přešlo v přípravu večeře. Takový buřtgulášť chutná z kotlíku nejlépe. Večer se zpívalo, recitovalo prostě bylo dobře. Noční teploty nám neklesly pod nulu. :) Ráno, do růžova vyspinkaní jsme posnídali čaj Tibetského typu, vše po sobě uklidili a vydali se zpátky do Mšena na bus. cestou jsme nezapomněli pořídit propagační fotografie oddílovým tričkům a natrénovat přechod po padlém kmeni. A abych nezapomněla, celou výpravu jsme dokumentovali Selfe, to je prý dneska in! ;)
	21. 02.	Kvůli začínajícím prázdninám jsme v očekávání slabší účasti udělali tuto výpravu jako celoodílovou. Sešlo se nás nakonec docela hodně. Z Vršovického nádraží jsme dojeli na Roztyly a vydali jsme se do Kunratického lesa. Hned nad stanicí metra jsme zahájili výpravu pokřikama. Kousek od kraje lesa jsme si udělali první zastávku. Smajl nás rozdělil do čtyř loveckých družin a zahráli jsme si revoluci. Dali jsme s svačinu a pak nám Smajl povídal o tom, jak do těchto lesů jezdil Václav IV. a následovala hra, kdy jsme ovobozovali Václava útěkem z lázní přes Vltavu. Po ní jsme se vydali na další cestu. Zasavili jsme se na rozcestí, abychom si vyslechli další příběh o Václavovi a zahájili jsme kolíčkovanou. V poledne jsme se zastavili u altánku. Po dvou hrách jsme si dali oběd a po něm ještě každá lovecká družina rozdělala oheň. Další zastávku jsme si udělali u Václavovy studánky, Myšky a Koťata se vyřádili u potoka. Před Zeleným údolím jsme si zahráli hru s házením míčků. Vítaným zpestřením bylo dětské hříště v Zeleném údolí. Potom nás čekal výstup na Hrádek. Tam jsme si dali svačinu, odpočinuli si a poslechli si poslední příběh o Václavu IV. Pak už jsme jen slezli zpět do údolí, přešli potok a vydrápali se na protější svah, kde byla autobusová zastávka. Čekala tam na nás maminka Bětky, kterou jsme poporosili o společné foto. Autobusem jsme pak dojeli zpět k Vršovickému nádraží, kde jsme se pokřiky rozloučili.
	07. 02.	Myšky se dnes vydaly na výpravu pořádně daleko. Na mrazem upravené startovní ploše jsme sestavili několik vesmírných lodí, a v nich vyletěli až do vesmíru. Nevěděli jsme, kam přesně míříme, a tak nás málem sebrala černá díra, které jsme ale nakonec všichni úspěšně utekli. Potom jsme si zahráli škatulata s kometama a nasvačili se. Před zimou mezihvězdného prostoru jsme vyrazili na vesmírnou stanici - do planetária. Shlédli jsme pořad o skřítkovi a novém planetáriu, dozvěděli se přitom leccos o souhvězdích a fungování všech těch přístrojů okolo. Pak jsme skoro dvě hodiny zkoumali vše, co je v planetáriu k vidění a hlavně vyzkoušení, a že toho není málo. Zmohlo nás to tak, že jsme si netroufli na oběd venku, a najedli jsme se hezky v teple u stolečků, hned vedle trenažéru startu raket a za výhledu na přistávající raketoplány. Pak jsme to i my vzali první kosmickou do výcvikového centra, kde jsme šplhali, ručkovali, skákali a běhali. Podařilo se nám díky tomu proletět i mléčnou dráhou, kde byla dost hustá bílá mlha. Po závěrečném sestupu zpět na zemi jsme se ocitli na hřišti před klubovnou, kde jsme zakončili výpravu. Rysům se před rokem zalíbila hostina, a tak se rozhodli to letos zopakovat. Ale aby to nebylo za až tak stejné, připravili jsme si tentokrát raut. Sešli jsme se společně S Koťaty a Myškami u Koh-i-nooru. Napřed jsme zašli to Tesca. Na laviččce před pokladnami jsme dali dohromady menu a nákupní seznam. Přitom dorazil i Zlatý Vlas s Piškotem a Vitamínem, kterým se opozdil vlak a tak nestihli sraz. Při nákupu jsme se potkali s Koťaty. Tramvají jsme dojeli k Majdě domů a začali připravovat hostinu. Kopřiva s Tatrankou začaly dělat dezert, Liška bramboráčky a kluci řízečky. Společně jsme se ještě vystřídali u přípravy studených a ovocných mís, po jedné hodině bylo vše hotovo. Na fotkách se můžete podívat, jak se nám to povedlo. Zlatý Vlas nám ještě krátce vysvětlil, jak se na takové recepci nebo baquetu chovat a pak už jsme se pustili do hodování. No, neodhadli jsme to, už jsme byli všichni nacpaní a pořád ještě bylo na stole dost jídla. Po jídle jsme si chvíli odpočinuli a zahráli jsme si Padákovu hru. Po ní jsme se oblékli a vydali se do Grébovky. Tam jsme si zahráli na veverky a na stromovou babu a vydali se zpět. Při procházce nám trochu slehlo, tak jsme si dali ještě dezert a zahráli si Majdinu hru. Pak už byl čas pobalit si věci a vydat se zpět ke Koh-i-nooru, kde jsme měli všichni společně rozchod. Koťata vyrazila ze srazu rovnou do klubovny. Nezůstali jsme tam však dlouho, protože když si všichni odložili věci, vydali se opět na cestu, tentokrát už jen s Bodlákem a Čmelákem do Tesca. Tam nakoupili všechny potřebné suroviny na oběd a po vyložení věcí v klubovně jsme si dali v kobercovce svačinu. Po nějaké době se začalo dít cosi zvláštního. Odvedle zaznělo hlasité bouchání, pleskání a cinkání. Když se všichni přiběhli podívat se, co se to děje, spatřili vyděšenou Elíka a Bodláka a také dvě mapy a záhadnou obálku. Po chvíli jsme zjistili, že nám někdo ukradl rychlé špunty, které jsme měli připravené na oběd. Nedalo se nic dělat, museli jsme se vydat po ukrytých obálkách s šiframi a vypátrat pití, které bylo nakonec před rysí klubovnou. Pak už jsme se mohli konečně pustit do výborného oběda. Měli jsme tousty a k pití naše zachráněné špunty, kterými jsme si na začátku přiťukli. Po krátkém poledním klidu jsme si tradičně přečetli kousek z knížky o kocouru Modroočkovi a jako slepí krtci jsme hledali žížaly na pastvě. Pak už jsme se začali převlékat do šatů, sukýnek nebo čistých košil a vyrazili do divadla Reduta na dětské představení Kominíkovo štěstí. Protože jsme přišli skoro první, mohli jsme si vybrat, kde budeme sedět, a tak jsme obsadili přední řady. A stálo to za to. Po představení bylo už hodně hodin, tak jsme dojeli do klubovny pro věci a vydali se za rodiči.
	24. 01.	Letošní Zimní přechod Brd začal trochu dramaticky. Sešli jsme se na hlavním nádraží, ale když jsme přišli na nástupiště, stály tam pouze tři k prasknutí narvané vagónky Regionovy, které tu jezdí normálně, ačkoliv měl vlak být posílený, a venku na nástupišti ještě asi sto padesát lidí. Pak se ale objevil nějaký nádražák, který řekl, že zbylé vagóny nestihli dovézt na hlavní nádraží, a že máme jet vlakem na Benešov a přestoupit ve Vršovicích, že tam ty zbylé přípojí. Tak se stalo, i když i v těch Vršovicích jsme chvíli čekali. Nakonec jsme na tom byli vlastně lépe, protože ti původně šťastnější stáli o půl hodiny déle ve vydýchaných a nacpaných vagónech, zatímco my jsme to strávili na čerstvém vzduchu a ještě pak měli více místa, protože v těch nových vagónech už tolik lidí nebylo. Dojeli jsme s asi půl hodinovým zpožděním, cestou ve Zbraslavi přistoupila Bodlák s Padákem a Bobem. Družiny ve vlaku stačily vyluštit šifru a pak splnit Vlasův úkol. Vystoupili jsme v Rymaních, doprovázeni čtyřmi psy, a po žluté se vydali směrem na Mníšek pod Brdy. Hned za zastávkou jsme si dali nástup. Pak jsme pokračovali a na konci Mníšku pod Brdy jsme si dali svačinu. Ve Stříbrné Lhotě nás odchytil štáb České televize z Dčka (nebo snad Křeček odchytila štáb?) a s Liškou a Křečkem natočili krátký rozhovor. Křeček pak všem rozhlašovala, ať se v neděli večer koukají na Dčko. No, vystříhali nás a jen jsme jim ukázali záda. Tak snad příště, Křečku. Pak už jsme bez přestávky došli až na Kytínskou louku. Tam jsme se setkali s rovery, kteří dál šli s námi, dali si rozchod, měnili Brděnky, obědvali, brodili se v bahně, zdravili známé, setkali se s Králem, Myškou, Aničkou, Ježurou, Terkou a našimi odlskauty a Stopaři a tak. Po společném nástupu opozdilci dojedli oběd, rozloučili jsme se s Myškami, které se vydali na autobus do Kytína a pokračovali po červené značce směrem na Řevnice. Na rozcestí značek jsme si zahráli hru Na pukavce a udělali kontrolu věcí. Z tohoto nejvyššího bodu naší cesty jsme pomalu začali sestupovat k Berounce. Zastavili jsme se u vyhlídky Jezírko a pak jsme po kluzkých kamenech sklouzali do údolí. Další zastávku jsme si dali v údolí. Chtěli jsme u altánku, ale ten byl obsazen jiným oddílem a tak jsme si Revoluci zahráli na křižovatce cest. Odtud už jsme bez přestávky došli až na řevnické nádraží a vlakem jsme dojeli zpět na hlavní nádraží. Na nástupišti jsme se rozloučili pokřiky a vydali se domů. Myšky se z kytínské louky vydali za hry bomba dolů do Kytína na autobus. Stihli jsme si zahrát na honěnou se psem, stříhanou, počítat posedy kolem cesty a nepozorovaně se plížit za stromy. Při čekání na autobus jsme skákali přes potok a vyrostl jeden sněhulák. V Praze jsme se pak s částí myšek rozloučili na smícháči a pokračovali za rodiči a zbytkem oddílu na hlavák.
	10. 01.	Na první výpravu v novém roce se Myšky vydaly do Dubče. Ze srazu jsme to vzali všemi dostupnými prostředky městské hromadné dopravy, v Dubči jsme si vyzvedli Kačenku, a vyrazili směr místní lom. Počasí bylo krásné, a tak se nám hezky šlo. Po svačině jsme si na kopci pod skálou vyzkoušeli, jak si ptáčci v zimě sbírají bobule k jídlu, a jak jim to jde, když je bolí jedna nožka. Pořádně jsme se coby ptáčci najedli, a tak jsme na další kopec nevyletěli, ale spíš se vyšplhali a vydrápali po klouzajícím bahně. Ptačí touha po výškách nás ale neopustila, a tak jsme si vyhlídli pár krásných stromů, a na všechny postupně vylezli. Během další cesty jsme sbírali větve a prázdné šnečí ulity, prošli všechny louže v dohledu a házeli šišky do vody. Na oběd jsme se zastavili na místním krásném hřišti. Když jsme si vyzkoušeli všechny prolézačky a zmáčeli se na houpačce nad obří louží, šli jsme zkontrolovat, jestli tu v terárku opravdu mají tygříka. Mají, a taky spoustu hadů, různých ještěrek a aligátory, gundi a pavouky, a kde co dalšího. Když jsme si všechna ta zvířátka pořádně prohlédli a hady i pohladili, čekal nás poslední úsek cesty, ke Kačence domů na výborný koláč. Myšky zkusili probudit Toma, Kaččina staršího bratra, ale když se jim to konečně začalo dařit, museli jsme se obléct a jít na autobus, tak snad příště. Po cestě zpátky nám půlka Myšek málem usnula, druhé se to povedlo úplně. Na první výpravu v novém roce vyrazili Rysové společně s Koťaty. Dojeli jsme vlakem do Bojova, cestou se k nám v Měchenicích přidala Bodlák, Padák a Bob. Z Bojova jsme tentokrát vyrazili po žluté značce. Za vesnicí jsme si dali svačinu a nástup. U spáleného mlýna jsme značku opustili a vydali se po silnici, ze které jsme za chvíli odbočili a na tradičním místě nad tratí jsme udělali přestávku. Zahráli jsme si hru a pokračovali dále. Vyšplhali jsme se do stráně a pokračovali směrem ke Korábce. Cesta byla místy trochu kluzká, protože nedávno roztál sníh a vše bylo podmáčené. Na nohavicích, ale i zadcích některých o tom byly vidět výrazné důkazy, však můžete zkusit hledat na fotkách. V lese před Korábkou jsme potkali skupinku dospělých a dětí, kteří si tam dělali oheň a dost se divili, odkud jsme se vynořili, když tam žádné cesty nevedou. U Korábky jsme si dali zastávku na oběd a zahráli si další hru. Před odchodem ještě Kopřiva přešla k Rysům a dostala hnědý šátek. Rysové potom prošli Korábkou a připravili lano na zajištění pro Koťata až polezou ze svahu dolů. Pak jsme se vydali po cestě dolů směrem k vlakové zastávce. Po chvíli nás doběhla Žaneta. Telefonovali jsme Bodlákovi co s ní a ona řekla, že může jít s námi. Přešli jsme Bojovský potok a vylezli do svahu. Nahoře jsme se rozdělili do skupinek a zkusili si z vlhkého dřeva a za větru rozdělat oheň. S pomocí rad Monteho a Zlatého Vlasa se to nakonec všem skupinkám podařilo. Další zastávku jsme si udělali na kraji lesa. Zahráli jsme si uzel a Veverky a pokračovali jsme směrem na Měchenice. Došli jsme k silnici a po ní až na kraj Měchenic. Na nádraží jsme ještě zkoušeli vázat uzle a udělali si kontrolu věcí. Mezitím přišla Koťata. Rozloučili jsme se s Bodlákama, nasedli do vlaku a odjeli zpět do Prahy.