Kronika z roku 2017

	Datum	Novinka
	04. 11.	Myšky dnes vyrazily na výpravu v počtu osm plus pět plus dva, z toho první byly Myšky, druhé vedoucí a třetí psi. Sraz jsme měli s ostatními na Hlaváku, ale pak jsme přešli na Masaryčku a vlakem dojeli do Úval. Vyšli jsme na vysílačovou rozhledu, kde jsme potkali světlušky z Kostelce nad Černými Lesy a dali si po výstupu na rozhlednu svačinu. Dál jsme pokračovali alejí úvalských dětí kolem pole, kde se na nás lepilo neuvěřitelné množství pavučin babího léta. Další zastávku jsme si dali u umělého Stonehenge a pak vedle na poli poobědvali. Pak jsme z kamenů a plevele postavili jeskyni a vydali se dál. Přes Úvaly jsme došli do rovinatého lesa, kde jsme si zahráli vlajkovanou a postavili domečky pro podzimní skřítky. Odtud jsme se už jen ucabrtaní přesunuli na zastávku vlaku, snědli poslední zbytky svačin, rozloučili se s Křečkem, která jela domů na druhou stranu, a počkali na náš vlak. Celou cestu se všechny Myšky střídali v házení aportu obou psím slečnám a v jejich vodění na vodítku.
	28. 09.	Tentokráte jsme využili prodlouženého víkendu a sešli jsme se již ve čtvrtek v klubovně. Doladili jsme tam zbraně a zabalili plachtičky. Kolem jedenácté jsme vyrazili na vlak. Z Vršovic jsme se popovezli na Hlavák a odtamtud jsme nasedli na rychlík směr Brno. Vystoupili jsme ve Světlé nad Sázavou a vyrazili jižně po modré směr Lipnice. Několikrát jsme cestou stavěli, protože batoh sbalený na čtyři dny se pořádně pronese. Kolem páté jsme došli na plánované místo noclehu. Nádhrný les, stromy tak akorát od sebe a nedaleko studánka. Jali jsme se tedy vařit večeři. Po večeři jsme protrénovali boj a jak se začalo smrákat, zabydleli jsme se pod plachtičky. Následoval večerní kulturní zážitek. Nejprve jsme chvilku zpívali a pak se četla Manon Lescaut. Ráno jsme měli naplánované pohodové a dlouhé, nicméně nedočkavci vstali kolem sedmé, uvařili si snídani, zabalili si a netrpělivě vedoucí popoháněli kdy už tedy vyrazíme. Nu a tak jsme vyrazili. Na Orlovskou hájovnu jsme dorazili kolem půl druhé jako jedni z prvních a tak jsme se v klidu zabydleli a zahráli si pár her. Mimochodem, Orlovská hájovna je kolébkou českého skautingu. Zde Antonín Benjamín Svojsík napsal Základy Junáctví a konaly se zde první skautské tábory v České republice. Kolem šesté jsme si uvařili večeři a zazpívali jsme si u ohně. Zvládli jsme se také tou dobou zaregistrovat a nechat si schválit zbraně. Kolem deváté se louka začala plnit dalšími a dalšími skauty a tak jsme raději zalezli do spacáků. Ráno jsme byli vzbuzeni sirénou, což nebyl zrovna nejpříjemnější zážitek. Následovala snídaně a v osm hodin se konal nástup s vysvětlením pravidel a představením CP (cizích postav ve hře) samozřejmě už v plné zbroji. Poté jsme se odebrali na mrchoviště (místo kde jsme se během hry oživovali a plnili různé questy). Bojovali jsme za císařství Nilfgaard a proti nám stála koalice království Redanie, Temerie a Kaedwan. Dohromady kolem čtyř set vojáků. Během dne probíhali nejrůznější šarvátky a potyčky, dobývání měst a vzdělávání se v podobě povolání u jednotlivců. Večer byla otevřená krčma s točenou Kofolou a drobným občerstvením, probíhala Fireshow a promítaly se fotky z uplynulého dne. Nedělní ráno bylo ve spěchu. Ráno jsme museli zvládnout snídani i sbalení, abychom po závěrečné bitvě mohli vyrazit na vlak. Do deseti probíhala hra stejným způsobem jako v sobotu a poté se armády začaly shromažďovat na závěrečnou bitvu na louce. A ač to ráno vypadalo že Nilfgaard má armádu poloviční, na závěrečnou bitvu se zbytek vojska probral a počty byly vyrovnané. Závěrečná bitva probíhá tak že uprostřed bitevního pole jsou tři místa pro zástavy a ta strana které se podaří obsadit alespoň dvě z nich, vyhrává. Z předchozího dne císařství Nilfgaard získalo výhodu jedné obsazené zástavy už před bitvou, ale vzdalo se jí, jelikož by to nebyla žádná zábava. Rok co rok totiž vyhrává právě ten kdo tuto výhodu získá. Nilfgaard tak získal výhodu jeden život pro každého vojáka v armádě. Boj byl velmi napínavý ale s převahou dvou zástav a jedné v procesu obsazování zvítězilo právě císařství Nilfgaard! Po vyhlášení výsledků jsme jen nahodili batohy na záda a vydali se do Humpolce. Cesta to byla příjemná, ale poněkud dlouhá, přes osm kilometrů. Měli jsme však dostatek času a tak jsme to hravě zvládli. V Humpolci jsme nasedli na vlak do Havlíčkova Brodu, kde jsme přestoupili na rychlík do Prahy. Jedině dobře, že jsme měli rezervované místenky, vlak byl dost plný, mohli jsme si tak v dívčím kupé opět číst Manon.
	15. 09.	Sešli jsme se na Vršovickém nádraží společně s Koťaty a Myškami a jen co jsme byli všichni, zamířili jsme na nástupiště. Měli jsme předem koupené jízdenky a spolu s nimi i místenky a tak jsme se do rychlíku pohodlně usadili a než jsme se nadáli, byli jsme v Benešově. Tam nás čekal přestupový sprint na lokálku. Přece jen, čtyři minuty na přestup pro skupinu padesáti lidí je poněkud málo. Lokálku jsme sice stihli ale bylo v ní velmi těsno. Stejným vlakem totiž jeli také stopaři a stodesítka, oddíly z našeho sřediska, kterých sice nebylo zdaleka tolik jako nás, ale přece jen to dohromady dělalo něco kolem sedmdesáti lidí v jednom voze lokálky. Když nás vláček vysypal ve Znosimi, upravili jsme batohy, všechny igelitky, jídlo a kotlíky, připevnili na batohy a vyrazili. V půli cesty na poli před Hradištěm jsme si dali večeři a už za tmy jsem pak došli na střediskovou louku. Tam nás čekalo jedno nemilé překvapení a to že se nám cestou zřejmě ztratili tyčky k jednomu stanu. Naštěstí Matouš půjčil Veverkám svou plachtičku a tak nakonec měli kam hlavu složit. Než jsme šli spát, ještě jsme chvíli poseděli u ohně. Ráno nás probudil zvuk kytary a jen co jsme se vykulili ze stanů proběhli jsme se na rozcvičce pod vedením Boba. Po snídani a nástupu nás čekalo pár společných her s dalšími oddíly ze střediska, které připravila Katy od Stodesítky. Pak jsme se rozdělili do skupin, ve kterých jme připravovali večerní slavnostní oheň který byl letos v režii Stopařů. Po obědě měl začít samotný boj o střediskovou vlajku ale dozvěděli jsme se že vlajka byla odcizena. A tak se sestavili pátrací týmy které se vydali po stopách zloděje. Ač nám v tomto momentě počasí nepřálo, vlajku se podařilo vypátrat Atrejovu týmu a tak po další rok bude vlajku opět střežit náš oddíl. Po večeři se zasedlo ke slavnostnímu ohni, kde se zazpívalo a zahrálo se pár her. Všichni byli dost unavení a tak valná většina odešla spát poměrně brzo. V neděli ráno nás po snídani čekala práce na tábořišti. Bylo potřeba přidělat zásobu dřeva, zrušit táborový kruh a shrabat posekanou trávu. Těsně před odchodem byl ještě nástup a pak už jsme se vydali na cestu na vlak. Někteří tedy doběhli s jazykem na vestě. Opět nás čekala přeplněná lokálka, ale naštěstí v osobáku z Benešova nám paní průvodčí vyhradila celé jedno patro jednoho vozu. Dojeli jsme sice unavení, ale spokojení.
	16. 06.	V pátek jsme se sešli na Vršovickém nádraží, převážná většina vojínů řádně vybavena a ustrojena. Matouš dokonce zvolil tematicky usárnu, nikdo ale nemohl uvěřit že se mu tam vešlo všechno. Nastoupili jsme do rychlíku směr Benešov, sice jsme se vešli jen do uličky, ale nejeli jsme dlouho a nikomu jsme nepřekáželi. V Benešově nás čekal přestupový sprint na lokálku která nás měla zavézt do Znosimi. Tam jsme zkontrolovali vybavenost vojínů a přebytečné věci odevzdali do připravených pytlů. Mile nás překvapilo, že věcí nad rámec seznamu bylo pomálu. Pak už jsme se seřadili a vyrazili k dnešnímu cíli. Bohužel se mraky na obloze tvářili že bude pršet, tak jsme raději volili možnost mokré varianty a došli jsme až na louku do Dubu. Na místě se opravdu spustil déšť, tak jsme se na chvíli schovali do jídelny a jakmile přestalo, postavili jsme stany. Ještě jsme si rozdělali oheň a uvařili si čaj a pak už jsme zalehli a spali až do rána. Ještě před budíčkem se táborem nesl povyk, když Mrkvička nahmatal v botě žábu. Ráno nás čekala vojna. Po budíčku museli být všichni nastoupeni do tří minut a opravdu se to většině vojínů povedlo. Pouze Sýkorky se vykulily sedm minut po zapískání a tak se šly probudit do Blanice, když si všichni šli dělat snídani. Po snídani nás čekalo pochodové cvičení, chtělo to trochu cviku, ale nakonec jsme se v rámci možností synchronizovali. Následně jsme si zahráli tematicky laděnou hru na Generály a pak už se vrhli na vaření oběda. Po poledním klidu jsme si šli stavět přístřešky ve kterých jsme měli přečkat noc. Pak jsme až do večeře létali, lezli a skákali - uvidíte na fotkách :). Bohužel se během večeře zatáhlo a chvílemi pršelo, a tak z plánu spaní venku opět sešlo. Když se zešeřilo namaskovali jsme se abychom byli co nejméně viditelní a šla se hrát hra. Vojíni měli za úkol proplížit se do tábora a od stožáru vyseknout sekeru aniž by se nechali chytit. Ve všech třech kolech se jim to podařilo. U posledního kola se ale stala nehoda a Liška přišla o kousek bříška palce, naštěstí nešlo o nic vážného. V neděli ráno nástup stihli už všichni a tak jsme si dali rozcvičku a udělali snídani. Poté jsme šli uklidit přístřešky, a začali balit. Dali jsme si brzký oběd, uklidili tábořiště a vyrazili směr Vlašim. Museli jsme docela pospíchat, jelikož nám oběd i úklid trvali o něco déle. Naštěstí jsme na nádraží dorazili včas a ještě jsme stihli vychladnout v čekárně. Ve vlaku jsme se pohodlně usadili a ve Strančicích jsme se rozloučili s Piškotem.
	03. 06.	Brigáda v Horosedlech letos nevyšla, ale nechtěli jsme přijít o akci s rodiči, tak jsme s Myškama vzali rodiče a mladší sourozence - budoucí Myšky na jednodenku. Jelo nás spousta - sedm Myšek, a k tomu Markétka, Pavlík, Pepa, Fanda a malý Danda, a jedenáct rodičů. Autobuse jsme dojeli do Jílového a vyrazili směr rozhledna Pepř. Na konci zástavby jsme ke svačině využili stín u hřiště, na kterém si Myšky zaskákaly na trampolíně, a na nejbližší křižovatce jsme si zahráli rychlou seznamovací hru, abychom věděli, koho to s sebou vlastně máme. Po chvíli jsme došli k rozhledně, která naštěstí byla odemčená, takže kdo chtěl, rozhlédl se z jejího vrcholu. Dole pak Myšky objevili kešku, kam se keškaři zapsali, a mohli jsme vyrazit na dobrodružnou část cesty, občas po cestách, ale více jen tak lesem. Na oběd jsme se zastavili u studánky, kde jsme i doplnili vodu. Pokračovali jsme směrem na Boží skálu, loukama a polema, s občasným blouděním, a hraním na medvěda, což v prvním kole vyhráli Lístek s Flashem, druhé s přehledem ovládl Fanda. Pak už jsme došli ke křížku na Boží skále, kde jsme si zahráli Ku Bu Hu a Myšky si vyrobily jarně letní palety barev z přírodnin. Po společné fotce jsme se už jen přesunuli na náměstí, odkud nám jel autobus zpátky do Prahy. Výprava s rodiči a budoucími nováčky se nám moc líbila, takže si ji určitě zase zopakujeme. Rodiče už znají ostatní Myšky přezdívkami a umí si představit naše bloudění lesy i řečmi dětí, nedostatek vody v lahvích i přemíru sluníčka bez slunečních brýlí. Malí sourozenci se rychle zapojili mezi ostatní Myšky a vypadají, že od září nebudou mít problém držet s námi krok :)
	14. 05.	Letošní obvodní setkání se konalo na tábořišti u malé Hraštice. Možná si někteří z Vás říkají co to takové obvodní setkání je. Inu je to akce pro všechny skauty z Prahy deset, letos se nás sešlo něco kolem 180, ačkoli je nás na desítce o dost více. Náš příběh začíná na Hlavním nádraží kde jsme se sešli společně s Koťaty. Když jsme dorazili na nástupiště a začali se usazovat do přistavené soupravy, paní průvodčí nás upozornila, že nám přistaví větší. tak jsme zase všichni vyskákali a čekali na novou soupravu. Po chvíli čekání opravdu přistavili jinou a to už jsme se všichni pohodlně usadili na svá místa. Na nádraží v Malé Hraštici jsme zahájili výpravu oddílovými pokřiky a vydali se na nedalekou základnu. Po příchodu jsme postavili stany, to nám nějakou chvíli trvalo a tak jsme se pak rovnou uložili ke spánku. Vedoucí měli ještě setkání nad plánem následujících dvou dní. V sobotu nás čekal Svojsíkův závod - tradiční součást obvoďáku. Svojsíkův závod je určen pro skauty a skautky a koná se jednou za dva roky. Soutěží v něm družiny jednotlivých oddílů na různých stanovištích. Hlavní pilíře takového závodu jsou spolupráce družin, um řešení konkrétních problémů i krizových situací. Celé obvodní setkání se letos neslo v duchu řeckých bájí a pověstí. Ráno jsme po snídani začali představováním jednotlivých družin, kdy si každá měla vybrat svého boha nebo hrdinu, vytvořit si jeho maskota a představit ho. Vlčata a světlušky představení chvilku sledovali, pak se pustili do svého programu, soutěží, her a vyrábění, mimo jiné i zažehlovací pamětní nášivky. Program jim vydržel až do večera. Po brzkém obědě vyrazili skauti a skautky na trať nejprve holky, a o hodinu později je následovali kluci. Během závodu narazili na stanoviště zdravovědy, proplétali se poslepu bludištěm Minotaura, překonávali lanové překážky, nebo vysílali a přijímali signály. Všechny naše družiny doběhli včas a ve zbytku volna si mohli vytvořit ještě nášivku. Večer se konal slavnostní oheň kde se zpívalo, hrály se hry a došlo i na vyhlášení výsledků. Svišti byli devátí, Káňata sedmí, Veverky páté a Sýkorky se umístili na krásném třetím místě. K ohni šli napřed vlčata a světlušky, když pak odešli spát, přišli k němu skauti a skautky. V neděli nás čekala dopoledne velká společní hra, kterou jsme si někteří více někteří méně užili. Ke konci už se zatáhlo a tak jsme pospíchali rychle sbalit stany, ale některým se to do deště nepodařilo, tak museli sušit doma. Následoval oběd a pak už jen společný nástup. Mezi tím párkrát sprchlo, ale na nádraží jsme došli bez jediné kapky.
	01. 05.	Na prodloužený květnový víkend jsme tradičně vyrazili na Krty. S Rysy jsme se sešli již v pátek na Masarykově nádraží v hojném počtu. Na cestě od nádraží na tábořiště nás stihl déšť, tak jsme nahodili pláštěnky, ale než jsme začali stavět stany, přestalo. Někteří ještě dojedli večeři a pak jsme se všichni uložili ke spánku. V sobotu ráno po snídani jsme si šli připravit ohniště na kterých jsme vařili celý víkend. Jedno měli kluci, druhé holky a třetí si udělali vedoucí. Jakmile bylo hotovo, vrhli jsme se na program , který si pro nás připravila Malina. Pokoušeli jsme se rozdělat oheň za pomocí dřevěných luků, což nebyl zrovna jednoduchý úkol. někteří si vyzkoušeli i oheň vykřesat za pomocí křesadla. Jen co jsme oheň rozdělali, uvařili jsme si oběd. Odpoledne jsme si zahráli pár her, při kterých jsme museli spolupracovat a po svačině potrénovali práci s GPS a buzolou. Večer jsme se sešli na poradní skále do které nám krátce sprchlo. V neděli dopoledne jsme si zahráli soft a odpoledne nás čekala oddílová Lynxiáda. Je to taková Rysí olympiáda, kde se soutěží v netradičních disciplínách. Rozdělili jsme se na týmy napříč oddílem, abychom se seznámili a souboj mohl začít. Nakonec souboj vyhrála družina vedená Tatrankou. Po Lynxiádě Rysové připravili dřevo na hranici, z kterého po večeři za vedení Mamuta sestavili hranici. Když bylo vše připravené zasedli jsme ke slavnostnímu ohni. Během večera jsme si ještě každý jednotlivě prošel stezku zamyšlení po svíčkách. U každé svíčky byl napsán jeden bod skautského zákona a u něj vždy nějaký citát od významné skautské osobnosti. Poté následovat slib, který v ten večer složila Viki a Bob. V pondělí nás čekalo už jen zabalit a odjet. Mezitím jsme ale ještě stihli naše tradiční křtiny, kdy se každý člen křtí oddílovým jménem (přezdívkou) vodou z místního potůčku. Cesta lokálkou byla poněkud stísněná, ale do rychlíku jsme se všichni pohodlně usadili a vyrazili jsme zpět ku Praze. Koťata s Myškami se na Krty vydala až v sobotu ráno. To už se počasí umoudřilo. Z Masarykova nádraží jsme přes Rakovník dojeli až do Krt. Na nádraží jsme zahájili výpravu pokřiky. Cestou na tábořiště jsme si udělali krátkou zastávku u altánku. Po příchodu jsme se nejprve pustili do vaření oběda. S břichy nacpanými špízy jsme se pustili do stavění stanů a zabydlování. Když bylo hotovo, zkusila si každá šestka udělat mapku tábořiště. Po svačině jsme si zahráli hru na počasí a pak se všichni pustili do přípravy večerního táborového ohně. To nám vydrželo až do večeře. Vše se trochu protáhlo, tak jsme se rychle převlékli do krojů a zahájili slavnostní oheň. Byli už jsme unavení a navíc přišla přeháňka, tak jsme oheň celkem brzo ukončili a část Koťat šla spát. Zbylí se pak stali svědky toho, jak Šánoj, Kostík, Ještěrka a Chobotnička složili kotěcí slib. Noc byla mrazivá, ale sluníčko se ráno snažilo a tak během dopoledne začalo být docela příjemně. Po snídani a ranní prohlídce nám Zlatý Vlas ukázal, jak správně rozdělávat oheň a všichni si to pak s většími či menšími úspěchy zkusili. Po svačině jsme si zahráli frisbee a pak už nastal čas vařit oběd. Po něm jsme se s Rysy a Myškami rozdělili do skupin za pustili se do tradiční Lynxiády. Před večeří jsme si pak ještě stihli připravit dřevo na poradní skálu, na kterou jsme se vydali po večeři. Při ní se nám setmělo a tak nastal čas zalézt do spacáků. Druhá noc byla ještě mrazivější, ale sluníčko se ráno o to více snažilo. Po snídani jsme začali balit. Během toho jsme se sešli všichni společně u potoka na tradiční oddílový křest. Když jsme uklidili tábořiště, byl už nejvyšší čas vydat se na vlak. Na nádraží jsme všichni společně zakončili výpravu pokřiky.
	08. 04.	Na přání velké části Koťat jsme dubnovou družinovku udělali jako cyklovýpravu. Sešli jsme se na Roztylech u metra, zahájili jsme výpravu pokřikem a pak už jsme sedli na kola a přes Krčský les jsme se vydali na cestu. První zastávku jsme si udělali na kopci u altánu. Zkontrolovali jsme kola, upravili sedla a Koťata si do stezky splnila bod ovládání kola. Druhou zastávku jsme si dali pod kopcem u mini zoo. Trochu nám vyhládlo, tak jsme si dali svačinu a také jsme se vyfotili. Když jsme chtěli odjet, Čmelák zjistil, že píchl kolo a tak ještě musel vyměnit duši. Před Barrandovským mostem jsme si dali oběd. Most jsme přejeli a zatočili jsme proti proudu Vltavy. U soutoku s Berounkou jsme uspořádali šnečí závody. Za Radotínem jsme pak zase zkusili jízdu zručnosti. V Černošicích se od nás odpojila Ještěrka a Fialka, které museli odjet dříve a přijela si pro ně maminka. Přes železniční most před Všenory jsme museli kola převést, ale pak už jsme zase nasedli do sedel. V Dobřichovicích jsme byli moc brzo a tak jsme si výlet protáhli až do Řevnic. Před nimi se od nás odpojil Jelen, Chobotnička a Šánoj, kteří tam mají chatu. A tak nás z Řevnic zpět do Prahy jelo už celkem málo. Čekání na vlak jsme si ještě zkrátili odpočinkem u řeky.
	25. 03.	Druhá březnová výprava Koťata byla ve znamení balónků. Ale hezky popořádku. Sešli jsme se na hlavním nádraží a vlakem jsme se vydali do Čtyřkol. Ve Strančicích přistoupil Zlatý Vlas a Elík s Daisy. Kousek pod čtyřkolskou zastávkou jsme si udělali první přestávku. Pokřikem jsme zahájili výpravu a Veverka nám rozdala nafukovací balónky, které se staly našimi miminky a měli jsme se o ně celou výpravu starat. A byla také vyhlášena hra na všímavost. Dostali jsme fotografie různých míst, kterými máme procházet, abychom je cestou našli jako první. Na plácku mezi domy jsme si udělali další zastávku se svačinou a první hrou. Prní, komu prasknul balónek, byl Zlatý Vlas, protože si ho asi nafoukl moc. Na zastávce ale prasklo pár dalších. Na konci Čtyřkol jsme sešli k řece a šli podél ní proti proudu až do místa, kde jsme na druhém břehu uviděli kemp, ve kterém jsme vloni začínali naše sjiždění Sázavy. Moc Koťat ho ale nepoznalo, protože byla na závodech a připojila se k nám až v sobotu večer. Odtud jsme začali stoupat podél potoka směrek k Hrusicím. Na plácku u dřevěného mostku jsme si zahráli na pirátská auta. Za Hrušovem jsme museli kus po silnici. Na ní nám ale vyhládlo tak, že jsme si pak v lese dali další svačinu. U Šmejkalky, známe z Mikeše, jsme opustili potok a vylezli na kopec a už jsme viděli Hrusice. Došli jsme k Ladovu památníku a dali si oběd. Zlatý Vlas pak zůstal hlídat batohy a Daisy a ostatní si šli prohlédnout památník. Po prohlídce si ještě někteří nakoupili turistické známky a pohledy. Dál jsme se vydali po Mikešově stezce směrem na Mnichovice. Napřed chvíli po silnici a pak už to šlo zase lesem. Na lesní cestě jsme si udělali další zastávku a zahráli další hru. Úplně poslední zastávku jsme pak měli těsně před Mnichovicemi, kde jsme zhodnotili komu vydržela miminka a zahráli jsme si hru na poznávání stromů. Na mnichovickém nádraží si pro Bombóna a Kostíka přišla babička. My ostatní jsme pak nastoupili do vlaku. Hned dalši zastávku nás opustili Elík, Zlatý Vlas a Daisy, ostatní pak dojeli až do Prahy.
	04. 03.	První březnový výprava byla částečně společná pro celý oddíl. Sešli jsme se na Vršovickém nádraží a vlakem dojeli do Mokrovrat. Družiny už ve vlaku dostaly za úkol něco o sobě navzájem zjistit. Ráno sice bylo ještě chladno, ale když jsme vystoupili, bylo už příjemně. Podle kalendáře sice ještě zima, ale podle meteorologů už jaro, a to se opravdu snažilo. Došli jsme lesem na Královu stolici. Po nástupu nastala honička a každé Kotě a každá Myška si měly chytit svého Rysa. Ten je pak představil všem ostatním. S Kačkou jsme si pak ještě zahráli na magnety a s Barbuchou na lidské pexeso. Pak už šla každá skupina svojí cestou. My Koťata jsme se vydali dlouhou lesní cestou k jihozápadu. Po asi kilometru jsme se usadili na kládách u cesty a dali jsme si oběd. Po obědě jsme si ještě zahráli hru s dopravními značkami a vydali jsme se na další cestu. Po překročení silnice a železniční trati jsme museli lesem obejít nějaké oplocené budovy, protože tam chyběla cesta, která byla kreslená v mapě. Pak už ale cesta zase pokračovala dál lesem. Svět je malý a tak Čmelák potkal na cestě své sousedy z domu. Ještě než jsme vyšli z lesa, zahráli jsme si hru na veverky. Na kraji lesa jsme se společně vyfotili. Přešli jsme louku k rybníku Strž, ke kterému právě přicházeli Rysové. Společně jsme se zašli podívat k památníku Karla Čapka. Hledali jsme sochu Dášenky, ale nepodařilo se nám jí najít. Přes Starou Huť jsme došli na vlakovou zastávku, kde už na nás čekala Koťata. Společně jsme pak dojeli zpět do Prahy, kde jsme na nástupišti zakončili výpravu pokřikem.
	17. 02.	Sešli jsme se společně s Myškami na Masarykové nádraží, ale náš autobus do Brandýsa nad Labem odjížděl z Černého Mostu, tak jsme tam dojeli metrem. Stihli jsme dokonce dřívější autobus s laskavým panem řidičem, který nám zastavil na místě, kde normálně nezastavuje, abychom to měli blíž a ještě nám ukázal cestu. U srubu jsme byli o asi půl hodiny dříve, ale správcová už tam byla, tak jsme se ubytovali a roztopili v kamnech. Večeři jsme si dali ještě v bundách, ale pak už se tam pomelu začalo oteplovat. Ustlali jsme si v tělocvičně a začali se chystat na kutě, kam jsme vyrazili po krátkém úvodu do etapovky Babylónská věž. Sobotní ráno jsme zahájili Vlasovou rozcvičkou, Veverka zatím uvařila čaj na snídani. Po ní jsme si připravili pro každou šestku batoh a vydali se na nákup do blízkého Penny. Každá družina dostala seznam a podle něj vše naskládala do košíku, u pokladny jsme pak vše zaplatili společně. Ve srubu jsme uklidili nákup a dali si svačinu. Po svačině jsme se Čmelákem stavěli vodovod. Oběd byl luxusní, Bonbón vymyslel tortily a tak jsme si pěkně pošmákli. Škoda jen, že jich v obchodě měli jen osmnáct a nás bylo devatenáct, ale dorazili jsme se rýží. Po poledním klidu jsme šli na zahradu za srubem a hráli jsme hrady. Všechny to bavilo tak, že jsme si to dali asi pětkrát, pak už jsme se ale těšili zpátky do tepla. Po svačině jsme si s Veverkou povídali o tom, co je nebezpečné v kuchyni a jak ochutit různá jídla. Před večeří si rodiče přijeli pro Ještěrku. Po ní nám Zlatý Vlas řekl, co jsou to pochodové značky a jak se používají. Jedna šestka pak hrála pexeso s pochodovými značkami a ostatní v tělocvičně zpívali. Nedělní rozcvičku si vzala do parády Veverka. Po kontrole úklidu jsme se oblékli a vydali se k rybníku, kde pro nás Zlatý Vlas připravil stezku s pochodovými značkami. Přehlédl ale, že si tam s nimi hrál už někdo před námi a na cestě zůstala jedna šipka, která velela odbočit do svahu, nad kterým bylo pole. Zlatý Vlas sice viděl, že Zelňačky vyrazily jinam, ale než k nim doběhl, aby je zastavil, už se v poli bahnily všechny šestky. Pak už se naštěstí dařilo a všechny šestky dorazili bez problémů do cíle. Ve srubu jsme si dali svačinu a po ní ze surovin získaných v předchozích programech stavěli babylónskou věž. Největší věž postavili kluci, nejhezčí Červi. Po obědě jsme začali uklízet a balit. A protože jsme byli rychlí, zbyl nám ještě čas na fotbálek a basket v tělocvičně. Paní správcové jsme předali srub, odnesli jsme dopady do kontejnerů a chvíli si pohráli na hřišti. Pak už jsme jen došli na autobusovou zastávku a vrátili se zpět na Černý most, kde nás čekali rodiče.
	28. 01.	Na letošní Zimní přechod Brd se vydala jen Koťata s Rysy. Na Vršovickém nádraží na nás čekal vyhrazený vagón, protože jsme si koupili jízdenky předem přes internet, a nemuseli jsme se mačkat v nabitém vagónu. Vystoupili jsme v Rymaních a přes Mníšek jsme zamířili na Kytínskou louku. V Mníšku u zámku jsme si dali přestávku na svačinu a hru na tučňáka a medvěda. Pak už jsme bez přestávky pokračovali až na Kytínskou louku. Byli jsme tam hodinu před společným nástupem a tak jsme si dali rozchod na svačinu, měnění brděnek, potkávání známých a tak. Přišel se na nás podívat i Král s Myškou a dětmi. Po nástupu jsme se vydali na další cestu. Na rozcestí s červenou jsme si zahráli honičku Na Mrazíka. Při další kratší přestávce vyhlásil Čmelák pro Koťata hru Lavina. Tentokrát jsme nešli s davem, ale vydali jsme se po červené a zelené. Za Skalku se naše cesta začala svažovat směrem k Řevnicím. Na křížení s lesní cestou nad Řevnicemi jsme si udělali poslední přestávku. Koťata vyrobila ozdoby pro Paní Zimu a Rysové si zahráli dvě hry. Pak už jsme bez přestávky došli na řevnické nádraží a vlakem se vrátili do Prahy. Na hlavním nádraží už na nás čekali rodiče.
	14. 01.	Letos jsme nový rok zahájili výpravou na korábku. Vyrazili jsme v sobotu ráno z Hlavního nádraží, kde jsme měli sraz společně s Koťaty a Myškami. Když jsme dojeli do Klínce, Matouš, který výpravu vedl, zavelel a všichni jsme se vydali rovnou k blízké jeskyni. Letos jsme ji vzali odspodu a jelikož mrzlo až praštilo, mohli jsme vylézt přímo středem po vodopádu až nahoru. Jeskyní jsme prošli povětšinou bez baterek a hned za ní jsme se zastavili a dali si svačinu. Poté jsme se šli na místní kopečky klouzat. Sněhu sice bylo pomálu, ale taková drobnost nám v tom nemohla zabránit. Zahráli jsme si i stříhanou, při které jsme měli drobnější nehodu. Při zápalu hry se nám zranil vedoucí výpravy a z nosu tekla krev. Po zastavení krvácení jsme zase vyrazili kousek dál. Tentokrát jsme hledali nedaleké ohniště, ale když jsme se blížili k cíli, ti první z nás zahlédli bachyni se selátky a tak jsme jim dopřáli klid a přesunuli se jinam. Našli jsme vhodné místo a družiny dostali za úkol rozdělat v těchto ztížených podmínkách oheň. Někteří byli vybaveni a vytáhli ohňové balíčky a zanedlouho jsme si mohli dát oběd u plápolajícího ohně. Po obědě jsme se opět přesunuli a v místě kde byl dostatek sněhu Matouš vyhlásil soutěž o nejlepšího družinového sněhuláka. Zapojili jsme se i jako vedoucí a postavili něco, co při troše fantazie mohlo připomínat rysa. Obhlédli jsme sněhuláky ostatních, cvakli si selfie u rysa a pokračovali jsme dále. Procházkou jsme se vraceli zpět do Klínce a cestou jsme zvládli přehopsat po kamenech místní říčku. U zastávky jsme si ještě zahráli pár her a následně se vraceli vláčkem zase do Prahy.
	14. 01.	Na letošní první výpravu se Koťata sešla společně s ostatními na hlavním nádraží. Nikam jsme ale neodjeli, zůstali jsme v Praze. Tahle výprava byla totiž kulturní. Dojeli jsme do Vršovic a v Tescu jsme si nakoupili suroviny. V klubovně jsme se napřed věnovali etiketě - každá družina dostala za úkol zamyslet se nad jedním tématem společenského chování, třeba v tramvaji nebo v restauraci, a připravit si na to scénku. Tu pak zahráli ostatním a ti měli říct, co bylo špatně a co dobře. Potom už jsme začali připravovat oběd. Každá družina z nakoupených surovin vyrobila chlebíčky, které jsme potom společně snědli. Když jsme uklidili klubovnu, zbyl nám ještě čas, a tak jsme vyrazili na chvíli na hřiště. Po návratu jsme se převlékli do společenského oblečení a vydali se na tramvaj. Ta nás dovezla na Malou Stranu. Před divadlem Kampma jsme ještě chvíli museli počkat, než nás pustili dovnitř. Představení Ronja, dcera loupežníka se nám líbilo. Jen skončilo o něco později, než jsme čekali, takže jsme nestihli návrat na hlavní nádraží a rodiče na nás museli chvíli počkat.